My starší si ještě ze školy pamatujeme, že ve vývoji lidstva
následovaly po sobě společenské řády. Když se dali lidé dohromady,
vytvořili společnost prvobytně pospolnou, pak ji vylepšili
otrokářstvím, to se modifikovalo ve feudalismus, který porazil dravý
kapitalismus. Teprve pak nastoupil proletariát spravedlivou cestu ke
komunismu. Tou cestou bylo přechodné období zvané socialismus.
V době mého mládí existovala na tohle dělení lidského vývoje řada
vtipů. V kontextu dneška je jistě mimořádně výstižné: Co je to
socialismus? Trnitá cesta od kapitalismu ke kapitalismu. A ejhle, ono
se to splnilo. Po kapitalismu masarykovské 1. republiky jsme si prošli
érou socialismu, abychom vkročili znovu do kapitalismu, tentokrát
polistopadového, klausovského, jedním slovem privatizačního.
Tady by mohlo vyprávění skončit, kdyby se ovšem lidské dějiny
zastavily. Jenže ony kráčí dál. Když se dneska dívám kolem sebe,
vcelku logicky mne napadá parafráze onoho starého vtipu. Co je to
kapitalismus? Trnitá cesta od socialismu k socialismu. Neboť přesně
to se děje.
Nedejme se ošálit slovy. Zdánlivě různými pojmy můžeme totiž
označovat stejnou věc. Tak se v politickém a ideologickém
marketingu pracuje už celá staletí. Pokud něco nenazveme výslovně
socialismus, neznamená to přece, že to ve skutečnosti socialismus
není. Jen jinak a líbivěji nazvaný.
Dovolte mi malou odbočku – socialismus se nerovná komunismus. To
proklamovali dokonce i ideologové z časů mého mládí. Socialismus
byl podle nich přechodnou fází, předstupněm beztřídní komunistické
společnosti. Technicky vzato, je to způsob řízení, který může existovat
i ve společnosti, kde vůbec nejsou komunisti.
Podstatou socialismu je státně direktivní hospodářství, v němž je osou
všeho státní rozpočet. Je to ovšem také kontrola myšlení a života lidí.
Cílem je brát bohatým a zisky rozdělovat mezi chudé v rámci ideje
sociální spravedlnosti. Všichni jsou si rovni a bez ohledu na zásluhy
mají nárok na základní životní zabezpečení.
Kapitalismus byl zvláště ve svých počátcích založen na svobodě
podnikání, jen minimálně omezovaného státními direktivami. Bohatý
neměl být stát, ale podnikatelé. Zisk patřil tomu, kdo ho dosáhl a
přerozdělování bylo nemyslitelné. V tvrdém boji se každý musel starat sám o sebe. Klasický kapitalismus stavěl na liberalismu, v němž
platilo, že lidé smějí dělat vše, co není zákonem zakázáno.
V socialismu je to obráceně. Tam smějí lidi dělat jen to, co je
zákonem povoleno.
Tyhle obecné charakteristiky měly samozřejmě v průběhu staletí řadu
historických a regionálních variant, nicméně v obecném rámci platí.
Kapitalismus vyznačuje majetková nerovnost a svoboda jednání,
socialismus charakterizuje majetková a sociální rovnost a státní
direktiva.
V dějinách se dosud každý společenský řád nakonec přežil. Vyčerpaly
se možnosti ekonomického růstu a nastala stagnace. K ní přispívaly i
proměny ideologií. Konec každého společenského řádu provázely
turbulence – rebelie, demonstrace, revoluce. Jak praví klasik
materialistického pojetí dějin – k revoluci dochází tehdy, pokud
vládnoucí třída už nemůže po staru vládnout a lid nechce po staru žít.
Jedna revoluce samozřejmě neznamenala nikdy konec společenského
řádu. V jedné zemi snad, a to obvykle jen na čas, ale nikoli všeobecně.
Revolucionáři většinou nedokázali udržet co, co vydobyli, a skončili
v žalářích. Další možností bylo zradit původní ideály a nenápadně
se pod tlakem okolností vrátit do starých kolejí. Nicméně právě tyhle
turbulence krůček za krůčkem pohlcovaly starý režim, aby nakonec
nastoupilo něco nového, údajně progresivnějšího.
Tohle si prožil otrokářský systém starověkého Říma, stejně jako
feudální systém křesťanského světa. A jak se zdá, právě teď si tohle
prožívá kapitalistický systém staré dobré Evropy. Politické revoluce,
stávky za lepší pracovní podmínky a mzdy, hnutí ekologických
aktivistů, feministek, stoupenců LGBT a extremistů, bojovníci proti
odkazu „bílého muže“ a proti legitimním politickým reprezentacím,
vzešlým z demokratických voleb, fanatičtí stoupenci centralizace
Evropy, požadující eliminaci národních států, všemocné politické a
úřední elity a egoistické nadnárodní finanční a průmyslové korporace,
zdivočelá média, to vše jsou symptomy rozkladu a neschopnosti
stávajícího společenského systému. Tedy kapitalismu, který už dávno
skutečným kapitalismem není.
Já osobně nad tím nejásám, protože jsem si po socialistickém mládí
užíval alespoň nějakou dobu pocit, že žiju v lepším, svobodnějším a
liberálnějším kapitalismu. Leč mám oči a chápu, že společnost má své
zákony a dějiny jsou kontinuálním řetězcem událostí. Přes některé
drobné úspěchy na domácí politické scéně však spolu s Evropou
kráčíme k neomarxistickým modelům společenského myšlení a
uspořádání věcí veřejných i soukromých, tedy k socialismu bez
komunismu. Tyhle změny nepřicházejí ze dne na den, ale tím těžší je
čelit jim. Neumím prognózovat, kam za nějakých sto let Evropa dojde,
ale nerad bych, abychom dopadli jako v jiném vtipu z časů socialismu.
Kdy bude lépe? Lépe už bylo.
V každém případě zažíváme turbulentní, přelomové období. Je totiž
neoddiskutovatelným faktem, že vývoj se zastavit nedá a změny
společnosti přicházely vždycky. Ale to, jaké budou ve svém výsledku,
bylo vždycky na lidech samotných.