Umělci se bouří. Někteří vydávají prohlášení a poskytují rozhořčené rozhovory, jiní demonstrují. Jsou však i tací, kteří pomáhají lidem, aniž by se tím někde chlubili. Ale jsou i tvůrci, kteří se stáhli, pracují doma a čekají. V očích veřejnosti se však mediální obraz vytváří podle těch, kteří nejvíce křičí. Čtenáři milují bulvár, proto mají tyto zprávy obvykle negativní nádech a tendenci k vulgaritě. Jenže nemůžete házet všechny do jednoho pytle.
Realita dneška přinesla nenávistné výpady proti umělcům a stejně nenávistné výpady umělců proti všem, kdo jim brání vystupovat. Přitom do práce přestali chodit i mnozí zaměstnanci továren, obchodů a úřadů. Mnozí z nich mají do kapsy rozhodně hlouběji než umělci. A přesto se kolem těchto profesí nevedou podobné vášnivé polemiky.
Jenže v umění jde o víc. Divadelní a hudební prkna jsou jako droga. Jeviště je zvláštní prostor nabitý neuchopitelnou magií. Osobně jsem to zažil. Jednou jsem jel na vystoupení s Petrem Traxlerem, v němž on zpíval, a já vyprávěl. Měl jsem strašnou rýmu, takovou tu, kdy vám pořád teče z nosu, a nejste schopni bez chrchlání říci větu. Chtěl jsem vystoupení zrušit, ale celou cestu mi to rozmlouval: „Klid, Vlasto, jakmile vylezeš na jeviště, uzdravíš se.“ A měl pravdu. V portále jsem se naposledy vysmrkal, pak hodina a půl nic, byl jsem naprosto fit, a rýma se zase spustila ve chvíli, kdy jsem jeviště opustil.
Nestát delší dobu na jevišti s sebou nese abstinenční příznaky. Nevěřím proto, že v hlasitých prohlášeních a demonstracích jde jen o peníze. Každý rozumný člověk má úspory, a jistě je mají i umělci. Jenže jsme si zvykli, že stát má povinnost se o nás starat. Pokud nastane problém, proč bychom sahali do svého? Státe, starej se! Dnes už to asi zní jako pohádka, pokud čteme o umělcích dávné minulosti, kteří prodali či zastavili svůj majetek, aby mohli dál vystupovat.
Ale zpátky k typologii nespokojenosti. Protestů umělců se totiž účastní i ti, kteří na jevišti vidět nejsou, a to je technický personál divadel a zvukaři hudebních produkcí. O mnohých z nich bych si netroufl tvrdit, že umění je pro ně droga, je to „jen“ obživa. Většinou dobrá, i když ne vždycky finančně, protože v životě peníze nejsou všechno. Vzpomínám si na rozhovor se zvukařem jedné kapely, který prohlásil, že je lepší spokojit se s menším příjmem, než „hákovat“ osm hodin ve fabrice. Ráno se může vyspat, protože se paří jen večer, a po koncertech se dobře balí „baby“. Kdo tuhle profesi děláte, nebijte mne prosím za tuhle karikaturu. Ale ono to opravdu zaznělo! Výhodou těchto lidí je, že mají šikovné ruce, a protože je dnes zoufalý nedostatek řemeslníků, uživí se na přechodnou dobu jistě jinak a možná i lépe.
Mezi ty, kteří jsou v rámci uměleckého světa zasaženi výpadky představení, patří i manažeři a producenti. To jsou ti, kteří umělce ve skutečnosti vyplácejí, hradí provozní náklady, zajišťují propagaci a organizaci akcí, a v jejich rukách také končí příjmy. I umění je byznys, a tihle lidé rozhodně bez prostředků nejsou, protože musí mít provozní kapitál.
Existují akce, které si na sebe musí vydělat a v takovém případě investuje producent do přípravy vlastní peníze. Pokud se akce z vyšší moci zruší, část těch peněz už nikdy nedostane zpět a prodělá. Jenže je to podnikání a každé podnikání nese s sebou riziko. A je jedno, zda na poli uměleckém nebo jiném.
Díky štědré politice grantů a dotací však dnes velká část hudebních a hlavně divadelních představení nevzniká z vlastních peněz producentů, ale z našich daní. Pokud tedy dojde ke zrušení akce, přijdou maximálně o zisk a vloženou práci, ale netratí „rodinný rozpočet“. Přesto právě pořadatelé dotovaných akcí protestují velice hlasitě.
Pokud je opravdu zle, každá odpovědná vláda musí zvažovat, co musí udržet v chodu prioritně, co může podpořit hned a co později, až se situace zlepší. Rozumný člověk si samozřejmě umí formulovat priority, nezbytné pro chod společnosti a hospodářství. Umění sice na prvním místě nestojí, ale zanedbatelné rozhodně není. Je třeba dávat lidem naději a víru, že se podaří problémy překonat. Optimismus je klíč k přežití. Jak obrovský význam pro psychiku lidí měla hudba během druhé světové války v obleženém Leningradu! Pohříchu se však dnes v jistých kruzích za umění považuje spíše tvorba, která má diváky peskovat a poučovat, případně šokovat nebo frustrovat.
Umělci si své povolání vybrali sami a dobrovolně. Stejně jako lidé, kteří vykonávají jiné profese. Se vší odpovědností a nebezpečím, které to s sebou nese. Pokud je státní kasa bohatá a nemusí sanovat různé průšvihy, může si dovolit živit všechny tvůrčí směry. Je dokonce tak velkorysá, že živí i ty, kteří vládu urážejí. V tom jsme jistě tolerantnější než za časů komunismu.
Být umělcem znamená mít nejen talent, ale také umět s ním zacházet a nepromrhat ho. Měřit talent se dá těžko. Ruku na srdce, kolik z těch, kteří se za umělce považují, skutečný talent mají? Je to jako v každém oboru lidského konání. Najdete řemeslníky dobré a lidsky chápavé, a najdete špatné a přihlouplé. Ani těm, kteří se umělecké tvorbě věnují, nenadělil Bůh schopnosti stejnou měrou. Jenže časy bohatých úrod skončily a přežijí jen ti, kteří si dokážou udržet diváky a dát jim to, co konzumenti umění požadují, bez ohledu na vlastní umělecké pnutí a nebetyčné tvůrčí ego. Umění by mělo sloužit lidem, to není jen teorie, ale dneska tvrdá realita. O tom se zatím na veřejných vystoupeních umělců nemluví.
Umělec je člověk jako každý jiný. Ale jistý rozdíl tu přece jen je. Náš mozek má dvě hemisféry. Ta jedna, velice zjednodušeně, odpovídá za tvůrčí a citovou činnost, ta druhá za racionální a pohybovou aktivitu. Tyhle dvě funkce nejsou nikdy v úplné rovnováze. Tvořit znamená mít kreativní schopnosti a to je první předpoklad stát se umělcem. Ovšem jak to tak bývá, vždycky je něco za něco. Je-li jedna hemisféra rozvinutá, je ta druhá trochu potlačená. To je důvod, proč mnozí umělci hovoří emotivně a zcela neracionálně. Zvláště pokud nemají kvalitní všeobecné vzdělání a jejich jediná životní praxe je od mládí stát na jevišti. Berme je proto takové, jací jsou.
Teď mne můžete zkritizovat za bohorovný komentář. Jenže já vím, o čem píšu. I mé hemisféry nejsou tak úplně půl na půl. Naštěstí se ta tvůrčí koriguje tím, že jsem se skoro do padesáti let živil „normálně“ a teprve pak se stal spisovatelem na plný úvazek. A pokud ani tohle nestačilo, pak je tu má skvělá žena, která mé tvůrčí hemisféře nedovolí být příliš bujnou a namyšlenou. Kvalitní partnerské vztahy jsou totiž dalším faktorem, který zjevně některým umělcům chybí. Ale to jen mimochodem.
Co z toho všeho vyplývá? Nechte umělce být, ať se vykřičí, protože rozum přichází teprve po emocích. Teď nemluvím ani tak o nás, spisovatelích, ale o těch, kteří stojí v záři reflektorů na jevištích. Nelze samozřejmě všechny házet do jednoho pytle, jak už jsem řekl. Kvalitní tvorba a dobří umělci přežijí i bez dotací, a to, co nestojí za nic, ani granty nezachrání. Méně peněz znamená totiž logicky, že z pelotonu odpadnou ti nejslabší. A je na nás, jaká díla budeme kupovat a sledovat. Kulturu sice nelze bezvýhradně komercializovat, ale od toho je tu ministerstvo kultury, aby posoudilo, co je nutno chránit, a co nechat volné ruce trhu.
Každá krize přináší konflikty, čím méně je zdrojů, tím tvrdší lokty musí mít ti, kteří o ně bojují. Už delší dobu se různí komentátoři, kritici i umělci sami pokouší své kolegy kádrovat, aby bylo jasné, kdo podle nich ztratil důvěru lidu (nebo pražské kavárny). A bude jistě hůře. Prosím, nepřistupujte na tuhle odpornou hru. Je tak snadné dát někomu nálepku rasisty, Putinova agenta či naopak neomarxisty a pohůnka Angely Merkelové. V rámci tažení proti „bílému muži“ se snaží fanatici zlikvidovat velkou část našeho kulturního dědictví. Nepřipomíná vám to komunistické kulturní tažení proti americkému imperialismu nebo Mao Ce-tungovu kulturní revoluci? Rozhoduje přece kvalita děl a nikoli rasový nebo třídní původ autora, neřkuli činy jeho prarodičů.
Kádrovat umění a umělce je cesta do pekla. K tomuhle nešvaru bohužel přispívají sami umělci, ale jak jsem řekl, ignorujte jejich někdy naivní prohlášení. Věřím totiž, že jedinou cestou, jak ulomit hroty ideologické nenávisti, je tolerance k tomu, s čím nesouhlasím, a podpora toho, co považuji za správné.
Je prostě fakt, že si po nějakou dobu musíme utáhnout kulturní opasky. A to jak tvůrci, tak diváci. Ostatně, jak jsem parafrázoval v nadpisu slavný Ciceronův výrok o válce - v časech virů mlčí Múzy. Pokud se díváte na oblíbený televizní seriál a začne vám hořet dům, pak půjdete spíše hasit, než abyste zůstali u obrazovky, abyste se dozvěděli, jak to dopadne.