BLOG

---

V katedrále Notre Dame v Nice zavraždil islámský fundamentalista tři lidi, přičemž ženě uřízl hlavu. Přitom křičel Alláhu akbar. Jak reagovaly první zprávy? Podle BBC prý vše nasvědčuje tomu, že šlo asi o teroristický útok. Rozumný člověk si ale řekne: „Proboha, co jiného by to mohlo být? Proč prostě neřeknou, že došlo k dalšímu teroristickému útoku motivovanému islámem?“ Ten samý den v obci Montfavet poblíž jihofrancouzského Avignonu zastřelila policie muže, který nožem ohrožoval kolemjdoucí a křičel „Alláhu akbar“. Podle agentury DPA však zatím nic nenasvědčuje teroristickému činu.
Dokud si budeme lhát do vlastní kapsy, bude stále hůře. Problém lze řešit jen tehdy, pokud si ho jasně definujeme. Jenže evropská společnost přestala přemýšlet a chovat se racionálně, ale řídí se pomatenými ideologickými poučkami, které neříkají, co se děje, ale co si máme myslet, že se děje. Nebo ještě lépe, co si nesmíme myslet, že by se mohlo doopravdy dít.
Ideologie kraluje a dusí rozum. Rozum přece říká, že ten, kdo uřízne hlavu ženě v katedrále, je náboženský fanatik a řečí zákonů terorista. Ovšem ideologie praví, že se nesmíme na události dívat jednostranným pohledem z našeho evropanského povýšenectví, musíme brát v úvahu práva všech lidí, i těch, kteří ze zoufalství provádějí zoufalé činy, a ostatně, čí je to vina, že se tihle lidé cítí mezi námi odstrčení a vyloučení? Proč jim nechceme dovolit, aby se u nás usadili, aby tu dostali práci a vyznávali své náboženství? Takže bychom se měli zamyslet a hledat vinu sami v sobě, neboť na vině je naše xenofobie, rasismus a náboženská nesnášenlivost. A navíc, pachatelé to nedělají ze zlé vůle, ale jsou obvykle duševně nemocní (což je v dnešní době eufemistické označení pro fanatického vraha).
Když před lety vypuklo evropské nadšení v souvislosti s první migrační vlnou, hlasy kritiků byly překřičeny a jejich autoři ostouzeni. Jedním z těch, kteří už tehdy varovali, jsem byl i já. To neříkám proto, že bych se tím chtěl chlubit, ale chci upozornit na jeden podstatný fakt, a tím je síla historické zkušenosti a víra ve společenské vědy, o něž se opírám.
Pod pojmem věda míním ovšem ty obory, které po desetiletí pracují s fakty a z nich vytvářejí teorie, o nichž se svobodně a bez fanatismu diskutuje, aby se nalezla pravda. Za vědu nemohu považovat obor, který za základ svého konání stanoví např. genderové principy a jeho smyslem je pouze tuhle tezi neustále dokazovat a propagovat (podobně za mého mládí fungoval tzv. vědecký komunismus).
Kritika bezbřehého schvalování migrace vycházela v případě nás poučených odpůrců ze znalosti procesů asimilace, jak se nazývá soužití a postupné splývání odlišných společností, které se diametrálně liší náboženstvím, jazykem, kulturní tradicí, hospodářstvím či jiným z podstatných znaků společenského života. Asimilace je proces, v němž jedna strana postupně, ať nenásilně či násilně, pohlcuje stranu druhou. Má to samozřejmě řadu různých podob, ale nikdy a nikde nedošlo trvale k jevu, který se dnes nazývá multikulturalismus.
Multikulturalismus se chápe (pokud se ovšem jeho stoupenci vůbec zamýšlejí nad tím, co říkají) jako nekonfliktní, vzájemně se obohacující trvalé soužití dvou odlišných společností, které se nějakým blíže nedefinovaným způsobem sžijí, ale přitom si uchovají svou identitu. Už tohle rozumnému člověku zní jako logický lapsus, a má pravdu. Multikulturalismus není pojem, který by definovala původní kulturní antropologie, ale je to pojem z dílny politického aktivismu. Dnes se sice multikulturalismus na amerických i jiných univerzitách přednáší a studuje, ale je to to samé, jako s genderem. Nejprve vymyslíme slepici a teprve pak hledáme vejce, z něhož by se mohla narodit a přemýšlíme, jak existenci té slepice vůbec dokázat. A pokud ji dokázat neumíme, pak uděláme pověstný Cimrmanův filozofický krok stranou, a slepice je na světě. Hurá!
Takže bez zbytečného balastu – multikulturalismus není reálný společenský proces, je to jen ideologie. Reálný společenský proces je asimilace, tedy pohlcení jednoho celku druhým a jeho přizpůsobení většinové a dominantní společnosti. Historických příkladů lze najít bezpočet.
Proč o tom mluvím v souvislosti s událostmi ve Francii? Já si myslím, že veškeré diskuze na téma, zda je islám mírumilovný nebo bojovný jsou nesmyslné. V každé společnosti, v každé ideologii najdeme lidi smířlivé a fanatiky. Ne všichni Němci byli přece nacistickými vrahy, ne všichni komunisti byli v STB a ne všichni muslimové jsou teroristi. To je snad zřejmé každému. Ta otázka totiž zní jinak – je z hlediska asimilace možné nekonfliktní soužití evropské ateistické, případně křesťanské společnosti s teokratickou společností vyznávající islám, aniž by se musela jedna vzdát svých hodnot a přizpůsobit se té druhé?
Vyznavači multikulturalismu s naivním přesvědčením tvrdí, že ano, a jako důkaz vám vyjmenují divadla, koncerty, restaurace, módní doplňky a další „nezpochybnitelné“ důkazy. Je to logické, jsou to většinou umělci, mladí nadšenci, kteří studují lidská práva, a rovněž politici a aktivisti, u nichž bych si čistotou přesvědčení jistý nebyl. Jenže podstatou multikulturalismu by přece mělo být to fundamentální, a to je respekt k zákonům, společenskému řádu a jeho hodnotám.
A teď ruku na srdce, může vedle sebe nekonfliktně fungovat parlamentní demokracie a teokratický muslimský systém založený na autoritě imámů? Může vedle sebe stát naše zákonodárství a tradiční právo šaría? Může vedle sebe existovat evropsky chápaná svoboda žen a tradiční systém podřízení muslimských žen vládě mužů?
Když k nám začali proudit migranti, začala se pro ně dělat školení, aby pochopili naše zákony, náš život, aby respektovali svobodné postavení žen. Už to samo je arogance bílého muže, pokud bych použil oblíbenou frázi těch, s nimiž nesouhlasím. Jenže co je to jiného? Vždyť po nich chceme, aby zahodili svou víru a své přesvědčení, aby se zaprodali za mrzký peníz, což se přece nedělá, jak nám krásně demonstroval předseda našeho Senátu.
Navzdory snění o multikulturalismu uplatňujeme klasické asimilační principy a chceme podřídit příchozí našemu řádu. Je pokrytectvím tvrdit, že to tak není. Tváříme se, že respektujeme islám a chceme, aby měl u nás stejná práva, jako máme my, ale navzdory tomu vnucujeme muslimům naše hodnoty, zákony, politický režim.
Myslím si, že opravdu produktivní diskuze se musí vést o tom, zda jsou tyhle dva společenské a ideologické systémy vůbec kompatibilní. Aniž bych znal dokonale korán, vím o jeho učení tolik, abych směle tvrdil, že kompatibilní nejsou, pokud bychom nerezignovali na naše demokratické hodnoty nebo pokud by oni nezměnili slova Proroka.
Průnik těchto dvou systémů prostě možný není. Možná je jen sousedská koexistence, jak tomu bylo po staletí. Existence jasně oddělených společností, na jedné straně křesťanské a demokratické ateistické, a na druhé muslimské. Tak tomu je přece ve všech západních zemích, kde existují v rámci měst uzavřené enklávy muslimů. Jen pár těch modernějších se asimilovalo a žije jinde. S příchodem migrantů se teritoriálně tyhle autonomní enklávy, nebo jak se jim říká „no go zóny“ či „vyloučené lokality“, zvětšují. Skoro ve všech funguje, i když třeba jen neoficiálně, právo šaría, vše z pozadí řídí imám a mnozí obyvatelé, hlavně ženy, neumějí vůbec jazyk země, v níž žijí, protože oni v ní fakticky nežijí. Žijí ve svém malém chalífátu, z něhož vyjdou mezi nevěřící jen zřídka (pokud tam nepracují nebo tam nejdou v lepším případě nakupovat, v horším rabovat). Tohle jsem na vlastní oči viděl ve Francii i v Německu.
Nemíním dělat jakékoli závěry a nic nikomu nevnucuji a neradím na rozdíl od aktivistů, elfů, pravověrných komentátorů, zpovykaných studentů a Evropské unie. Každý by měl mít právo používat svůj rozum a udělat si závěry sám. To je jediná správná cesta. Můžeme se ovšem také poddat ideologii, což je sice pohodlnější, ale ty konce!

Zpět na blog

---