Tak nás svou návštěvou poctil sám ministr zahraničí nikoho menšího, než je náš věrný spojenec a přítel na věčné časy USA. Velice podnětně nám sdělil, že je naše demokracie ohrožena Ruskem a Čínou, a zvláště je ohrožena v případě, pokud dostavbu naší jaderné elektrárny v Dukovanech nesvěříme americké firmě. V takovém případě je v podstatě s naší demokracií amen. Z jeho slov jsem pochopil, že základem demokracie je odevzdávání peněz do správných kapes.
Ale teď vážně. Že něco takového řekl, mne neudivuje. Američtí hoši jsou většinou přímočaří, mohou si to s ohledem na svůj vojenský a hospodářský potenciál dovolit. Stejně jako si to dříve dovolovali hoši sovětští. Ti zase zcela přímočaře tvrdili, že socialismus by byl u nás ohrožen, pokud by zakázky nerealizovali sovětští odborníci.
Všimli jste si, jak se v poslední době zneužívá slovo demokracie? Jeden příklad za všechny - Maďarsko. Ve veřejnoprávním prostoru se dozvídáme, že demokraticky zvolená maďarská vláda (většinou hlasů, o které si vlády západních „demokracií“ mohou nechat jen zdát) je nedemokratická. Tato vláda však dostala mandát od většiny voličů, aby prováděla politické reformy. A tak to dělá. Co je na tom k nepochopení?
Jenže to se určitým kruhům nelíbí. Co kdyby někoho napadlo prosazovat to i u nás? A tak je třeba maďarskou vládu denuncovat. Co je lepší, než ji prohlásit za nedemokratickou? K tomu se ochotně přidávají politici Evropské unie a novináři, kteří mají jasno. K maďarské nepočetné opozici se šmahem přidávají lidé, kterým do toho v podstatě nic není. Oni přece v Maďarsku nežijí, nevolí tam, neplatí tam daně a maďarská vláda není jejich vládou. Maďarské zákony se jich netýkají, a kromě jiného neumí maďarsky. Jenže oni mají, chudáci, takovou starost o to, aby v Maďarsku nebyla demokracie ohrožena!
Tenhle podivný model nazírání na svět brýlemi ideologie je v poslední době zcela běžný. Proti demokraticky ustaveným institucím vystupují opoziční politici a jim přisluhující komentátoři, novináři, aktivisti, umělci a nespokojenci, a ti všichni se zaštiťují demokracií, za kterou prý bojují proti těm, kteří demokracii porušují. Že jsou menšinou, to nikomu nevadí. Že v demokratických volbách jejich ideje prohrály, ani to nevadí. Projevem demokracie je prý urážet řádně zvolené představitele země a ty, kteří je volili a kteří hovoří jinak a chtějí jiné věci než opozice. Menšina rozhoduje za většinu. Cítíte, jak je to celé postavené na hlavu?
Z demokracie se stal prázdný pojem, který má mediální hodnotu stejnou, jako třeba tvrzení v reklamě, že devět z deseti lékařů něco doporučuje. Stal se z ní bič na svobodné myšlení a vlastní názor, pokud se nelíbí poraženým „demokratům“. Je to, jako by bestie sama sebe požírala od ocasu. Politické strany v Evropě, které kráčejí v jednom šiku s lídry EU, jsou v černobílém vidění světa demokratické, země, které nechtějí poslouchat Evropskou komisi a především Německo, jsou nedemokratické. Voliči, kteří nedají hlas certifikovaným demokratům, jsou nedemokratičtí. I já, pokud píši tak, jak píši, jsem prý nedemokratický. A nejspíše i vy, pokud tyhle úvahy čtete. Demokracie je dnes stejně neuchopitelné dogma, jako byla kdysi víra v boží prozřetelnost či proletářský internacionalismus.
Jenže demokracie byla a je ve skutečnosti něco úplně jiného. Není to příručka rad, co je a není korektní, protože na tom, co je pro společnost korektní, se musí dohodnout lidé mezi sebou sami a svobodně. To znamená demokraticky a nikoli tím, že jim to „odborníci“ na lidská práva, gender a rusko-čínskou hanebnost přikážou.
Demokracie je ve skutečnosti to, zda se můžeme například k otázkám přijímání migrantů nebo zavádění padesáti pohlaví svobodně vyjádřit a pokud s nimi nesouhlasíme, pak má většina právo rozhodnout, zda podobné věci v naší zemi chceme či nechceme. A to se dělá svobodnými volbami. Nic víc a nic míň.
Demokracie je totiž metoda, jak spolu můžeme žít, aniž by se lidé na potkání rvali, nadávali si a třeba i válčili. Demokracie je jednoduchý princip, že lidé, pokud spolu chtějí vycházet, respektují fakt, že většina rozhoduje. A menšina by se měla podřídit. Pokud se podřídit nechce, pak musí většinu přesvědčit argumenty a nikoli nadávkami, hysterií či nesmyslnými demonstracemi. Většina totiž nemá povinnost menšině ustoupit, může jí jen vyhovět, pokud se menšina chová rozumně a konstruktivně. Pokud však chce věci, které neprospívají společnosti, ale jen pár vybraným jedincům, těžko může uspět.
Menšina má i jiné možnosti, jak prosadit své. Třeba vyhrát nejbližší volby tím, že přesvědčí více voličů než ti, které dnes pejorativně označuje za zaostalé, xenofobní, nedemokratické a neevropské. A pokud to nedokáže, pak by se měla zamyslet nad tím, zda je to, co chce, opravdu to pravé, co lidé kolem nich potřebují a má to nějaký pozitivní smysl. Protože nikdo by menšině její přání neupíral, pokud by to, co hlásá, bylo užitečné pro celou společnost. Jenže ten, kdo jiné uráží, nemůže současně chtít, aby mu bylo vyhověno.
Jistě, každý obecný model má své slabiny a nic se nedá uplatňovat mechanicky jako byrokratická vyhláška. Vždycky je třeba zapojit rozum a toleranci. A někdy třeba i vtip. Takže na závěr méně teoreticky a více lidsky.
Jeden ze zakladatelů USA Benjamin Franklin na konci 18. století řekl: „Demokracie je, když dva vlci a jedno jehně hlasují, co bude k večeři. Svoboda je, když dobře ozbrojené jehně odmítá hlasovat.“
Jako by tušil, co se bude u nás dít, prohlásil Tomáš Garrigue Masaryk: „Tož demokracii bychom už měli, teď ještě nějaké ty demokraty!“
A abych necitoval jen politiky, poslechněme si i hlasy umělců z časů, kdy ještě používali rozum. Karel Havlíček Borovský napsal: „Každý musí začít s demokracií sám u sebe a pak to půjde.“ Anglický spisovatel George Bernard Shaw: „Demokracie je metoda, která zaručuje, že se nám nebude vládnout lépe, než si zasluhujeme.“ A do třetice polský satirik a spisovatel Stanisłav Jerzy Lec: „Hlavním cílem tzv. demokracie se stalo počítati hlavy, ale nedbati mozků“.
Hlas současného lidu na toto téma s ohledem na jemnocit čtenářů mých blogů raději vynechám. Zhrubli jsme a jsme nenávistní. Nese to doba, ale také neschopnost žít podle demokratických zásad. Nedá mi ovšem, aby tečku neudělal opravdový mistr politické satiry Jaroslav Hašek, který ústy svého hrdiny sapéra Vodičky říká: „Každý Maďar může za to, že je Maďar. A komu se to nelíbí, dám mu do držky!“