K mému velkému překvapení jsem během doby, co píši knihy, dostal podobných dotazů několik. Jeden kritik se například rozhořčoval, že papežské encykliky říkají něco jiného než já. Inu, válčit s lidmi, kteří se dívají na svět očima ideologie, je těžké. To je totiž obecně nemoc dnešní doby, že věříme ideologickým výkladům, místo abychom se podívali na fakta a pokusili se udělat si vlastní názor.
Vykládat o středověké církvi by bylo na celou knihu, takže se omezím na několik triviálních vět. Lidé ve středověku rozlišovali mezi vírou, tedy cestou ke spáse, a církví, tedy úřadem, který má víru chránit a věřící ke spáse vést. Je to stejné jako dnes – chceme chránit demokracii, ale nedůvěřujeme mnoha institucím, které prohlašují, že demokracii chrání, protože se ve skutečnosti chovají jinak. Pokud tedy mí hrdinové nedůvěřují některým církevním prelátům, není to má hanebnost, ale tak to prostě kdysi bylo. Stejně tak je pravdou, že být prelátem ještě neznamenalo, že onen člověk byl bezúhonný. Copak dneska politici nekradou? Stejně kradli i někteří preláti ve středověku. Když popisuji sexuální hříchy v klášterech, byla to pravda. I dnes řeší církev své sexuální aféry. Kněží byli lidé a dělali totéž, co věřící, jen to uměli lépe skrývat. Na tohle téma existují desítky věrohodných pramenů a přiznávají to i oficiální pojednání (viz třeba J. Kadlec, Přehled českých církevních dějin, vyšlo jako certifikované dílo v Římě v roce 1987). Není pravda, že nemám rád církev, vážím si těch, kteří opravdu věří a konají službu věřícím a Bohu poctivě a upřímně. Ale jsem historik a spisovatel a nemíním kráčet cestou historiků a novinářů, kteří to, co se jim nehodí, zamlčují.