PŘIPRAVUJE SE


Křišťálový klíč III. – Jarmarečník

„Milá baronko, vyhýbáš se mi,“ hrozila žertovně prstem hraběnka Marie Filipína Thunová, když se Pavlína usadila do křesla čalouněného brokátem se zlatými nitěmi. Nábytek do budoáru si v zimě přivezla z Cách. Stěnu zdobil hraběnčin portrét, který nedávno dokončil její dvorský malíř Giacoppo Mercinelli. Umělec byl sice jen průměrný, ale byl to výtečný milenec. Zatím ho v Děčíně trpěla, i když ji už pomalu začínal nudit a začala hledat jiného umělce, který by ho vystřídal.
„A není to spíše naopak?“ opáčila Pavlína. Na sobě měla šaty, které si přivezla z Vídně, ovšem představený krejčovského cechu je musel nedávno trochu rozšířit, protože přibrala v bocích a ke své nelibosti se jí i trochu zvětšila prsa. Hubert von Traunstein si ovšem liboval, že to je nejhezčí dárek, jaký mohl na Vánoce dostat, když ji nečekaně koncem roku navštívil. Dva dny tehdy strávili spolu v Petrově domě, protože lusthaus u Duchcova byl v mrazech neobyvatelný.
„Já přece pobývám skoro pořád tady ve městě,“ pokračovala uvolněně Pavlína. „To ty, milá hraběnko, jsi každou chvíli někde ve světě. Takže příležitostí k setkání opravdu mnoho není.“
„Je dobře, že to říkáš. Tím jsi mi vlastně nahrála, protože ti chci nabídnout, aby se stala mou společnicí. Jsi zábavná, skvěle se pohybuješ ve společnosti a rozumíš módě. Doprovázela bys mne na cestách a měla na starosti služebnictvo. Neboj se, se mnou se rozhodně nudit nebudeš. Budu ti slušně platit a v mé společnosti určitě najdeš někoho, kdo tě potěší ve tvém vdovském údělu. Jsi hezká a o takové mají mí urození přátelé vždycky zájem. Bude jen na tvé chytrosti, jak si to zařídíš.“
Pavlína si už kdysi dala slib, že nebude dělat ukvapená rozhodnutí a pokud to jen půjde, vyhne se přímým odpovědím. Jenže v tomhle případě musel své odmítnutí říci hned, protože hraběnka Marie Filipína Thunová byla její pravý opak. Pokud jí člověk neřekl hned ne, považovala to za hotovou věc. Nebyla zvyklá, že by jí někdo odporoval. Většinou si to netroufali ani její urození přátelé, protože věděli, jak umí být zlostná. Pavlíně bylo jasné, že se nemůže ohánět skutečným důvodem, proč by tuhle lákavou nabídku nikdy nepřijala. Nemohla přece opustit bratra a jeho syny. Navíc si zábavu v urozené vídeňské společnosti v mládí užila a s odstupem času si byla jistá, že to byl zcela ztracený čas. Ani tohle však hraběnce říci nemohla.
Zvolila proto tu nejjednodušší cestu, protože předpokládala, že právě to je přijatelný důvod, kterému bude Marie Filipína Thunová rozumět. Zatvářila se zkroušeně a řekla: „Zní to lákavě, jenže já si nechci pohněvat dvorského radu Huberta von Traunstein. Je příliš vlivný a mohl by mi dělat potíže. Stejně jako mne zbavil problémů po smrti mého manžela, mohl by mi je zase udělat. Mužové jako on umějí být mstiví a to nemohu riskovat.“
„Nerozumím,“ opáčila Marie Filipína Thunová popuzeně. „Co je jemu do mých věcí?“
„Do mých věcí,“ opravila ji klidně Pavlína. „On sem do Děčína loni nepřijel jen proto, že ho tím pověřil náš milostivý císař Karel. Přijel v první řadě za mnou. Je můj milenec. A ne jen tak pro jednu noc. Chodíme spolu už několik let. A kdykoli má čas, jezdívá sem za mnou.“
„Vymýšlíš si! To bych o tom musela snad vědět.“
„Pokud se neohlásí na zámku, pak těžko. Navíc pro nás koupil u Duchcova malý zámek a čas trávíme většinou tam. Jak vidíš, drahá hraběnko, mluvím s tebou otevřeně, i když se ti vyznávám ze svého velkého hříchu a chápu, že mne můžeš pro tuhle hanebnost zapudit.“
„Nesmysl, drahá baronko. Jsou hříchy, pro které se musí trestat poddaní, ale nám dal Bůh výsady urozených lidí. Tady na zámku jsi vždycky vídaným hostem. Škoda, že to je tak, ale rozumím ti. Pokud by tě však ctihodný dvorský rada opustil, má nabídka stále platí. Za týden odjedu, ale můj syn tu zůstane a v tom případě mám pro tebe jiný úkol. Je to spíše laskavost. Jistě sis všimla, že je František Antonín trochu nemotorný. Naučíš ho, aby se při tanci pohyboval ladně, má věk, aby začal navštěvovat plesy.“
„Oči matky na svých synech zřídka vidí nedostatky,“ usmála se pobaveně Pavlína. Vzpomínala si na večer, kdy musela jejímu synovi věnovat dva tance. Jenže šlo o obchod, a proto chtěla za své služby dostat zaplaceno co nejlépe. Proto s náznakem pochybností pokračovala: „On je, po pravdě řečeno, jazykem lidu při tanci spíše dřevo. To nebude vůbec snadné. Navíc třeba ani nechce a já mu mohu jen těžko nařizovat. Všimla jsem si, že tanec zrovna nemiluje.“
„Jako matka mu to nařídím. Ovšem mládenci, jako je on, poslechnou spíše hezkou dívku než matku. Když sis poradila s dvorským radou, s mým synem si jistě poradíš také. A nejen při tanci!“ rozvíjela hraběnka Marie Filipína Thunová zaujatě svůj plán.
„Tak moment!“ ohradila se ostře Pavlína, protože navzdory liberálním řečem o milencích ji hraběnčin tón urazil. „Jsem ochotná učit tvého syna tanec, ale nic jiného, abychom si dobře rozuměli!“
„Ale já přece nic jiného nechci, drahá baronko,“ vyhrkla okamžitě a zatvářila se jako ctnost sama. Pak ale mrkla a dodala: „Ale uznej, že mám pěkného syna a za hřích by stál. Nicméně upozorním ho, aby si k tobě nic nedovoloval.“
Pavlína si povzdechla, ale mlčela. Důležitější bylo dohodnout, co za své služby dostane. Proto začala sama, kolik času a námahy ji to bude stát. Navíc se stará o bratrovu domácnost a on jako lékař nemá čas hlídat své děti. To všechno je na ní, a pokud bude chodit pravidelně na zámek, znamená to najmout služebnou a to dneska něco stojí.
Hraběnka Marie Filipína Thunová žila nákladně, ale své dluhy platila nerada. Spíše rostly, než aby klesaly, kromě jiného proto, že když něco chtěla, na peníze nemyslela. Vůči Petrovi byla však velkorysá, protože kromě učenosti si vážila ještě lékařského umění. Pavlíně dávala najevo okázale své přátelství, což považovala za dostatečnou odměnu. Přátelé si přece nezištně pomáhají. Proto se zatvářila rozmrzele. Bylo jí jasné, že ji bude výuka syna něco stát. Vůbec s tím nepočítala, protože byla přesvědčená, že schůzky s jejím synem jsou odměnou více než dostatečnou. Zkusila navrhnout, že by si Pavlína mohla po tu dobu, kdy bude na zámku, vypůjčit některou z jejích služebných, která nebude mít zrovna co na práci, aby za ni doma zaskočila. Pak ji to nebude nic stát.
To ovšem Pavlína striktně odmítla. „Pokud se někdo stará o domácnost, musí vědět, kde co je. Musí umět uvařit, aby to mému bratrovi chutnalo. Ale především, musí si získat důvěru mých synovců. A to nejde hned. Ne, to není řešení. Mám-li mít služebnou, musím ji najmout na celý rok. Bude u nás bydlet a jíst, a bude dostávat mzdu. Počítám, že by mne to stálo asi tak třicet tolarů.“
Bylo to nehorázně mnoho, ale hraběnka vůbec netušila, jaké mzdy služebné dostávají, a tak po krátkém váhání souhlasila. Protože ji Pavlína znala a věděla, jak snadno slibuje a jak obtížné je potom ji donutit, aby slib splnila, vymohla si, že peníze dostane hned.
Než se vrátila z kanceláře, kde jí proti hraběnčinu přípisu peníze vyplatili, zavolala si Marie Filipína Thunová svého syna. Seděl v křesle a tvářil se mimořádně otráveně, protože mu už prozradila, co ho čeká. Byl to vytáhlý šestnáctiletý mladík, ne zrovna pohledný, a měl klackovité chování, které se příliš neslučovalo s jeho urozeností. Měl však vychování, a když Pavlína vešla, vstal a dvorně jí políbil ruku.
Hraběnka oběma zopakovala, co od nich očekává a neodpustila si napomenout je, aby se chovali cudně tak, jak křesťanům nařizuje Desatero. Pak je propustila.
Když vyšli na chodbu, řekl hrabě František Antonín z Thun-Hohensteinu: „Na matku se nezlob, ona to myslí dobře. Jenže dala ti úkol, který se dá těžko splnit. Ze mě nikdy nebude dobrý tanečník.“
„To se uvidí,“ odpověděla Pavlína povzbudivě. „Náš císař má taky nohy jako dřevo, a přesto se na plesech pohybuje s grácií.“
„Taky?“ opáčil hrabě pobaveně.
„Taky,“ potvrdila Pavlína vážně a pak se na sebe usmáli.

Zpět na připravuje se