V místnosti bylo šero, protože se slunce ještě nepřehouplo přes hřebeny zalesněných hor.
„Vstávejte, urození pánové!“ křičel kdosi a bušil na dveře. Panoš Ota otevřel oči a Divišovi, který se okamžitě vymrštil a sáhl po meči, řekl: „Jestli je to šenkýř, udělej mi laskavost, příteli, a zabij ho. Za buzení v takhle nekřesťanský čas si nic jiného nezaslouží.“
Diviš otevřel dveře a za nimi stál šenkýř. Třásl se hrůzou, a jakmile se vytvořila dostatečně široká škvíra, vrazil do jizby, padl na kolena a sepjal ruce.
„Vznešení pánové, pomozte nám!“
„Co se zatraceně stalo?“
„Zavraždili našeho rychtáře. Ale kdyby jenom to! Jeho žena ty vrahy viděla.“
„Tak co otravuješ?“ povzdechl si panoš Ota a obrátil se na druhý bok, aby se pokusil ještě usnout.
„Pošli do Děčína, ať ty lotry pochytají a pověsí,“ dodal Diviš a praštil zlostně mečem o podlahu.
„Jenže oni už je pověsili,“ koktal šenkýř. Na okamžik se zarazil a pak dodal: „Tu vraždu spáchali ti čtyři, co je včera na Šibeničním vrchu oběsili.“
„To ovšem nemá logiku,“ odmítl to panoš Ota, posadil se a promnul si oči. Věděl, že teď je to na něm. Diviš si rozhodně nebude chtít pálit prsty s oběšenci, kteří vstali z mrtvých a proháněli se křesťanským světem. Ne zrovna nadšeně poručil: „Počkej dole v šenku. A rychle nám připrav něco k jídlu. Já se zatím obléknu. Vzkaž na rychtu, ať tam nikdo cizí neleze. Useknu ruce každému, kdo by se kolem toho mrtvého motal a zničil stopy, jasné?“
Šenkýř vstal, ale i když se mu ještě podlamovaly nohy hrůzou, rychle odklopýtal. Byl rád, že tu má služebníky českého krále, protože ti snad Benešov před těmi hrůzami ochrání. I když exorcista by byl jistě lepší. Jenže žádný momentálně po ruce nebyl.
„Tak co, Diviši, půjdeme chytat oběšence?“ zeptal se pobaveně panoš Ota, když si natahoval nohavice.
„Mě nevyděsíš. Ta ženská je buď pitomá, nebo špatně vidí. Kdo to kdy slyšel, aby se oběšenec odvázal ze šibenice, někoho zamordoval, a pak se zase do oprátky vrátil,“ bránil se Diviš té představě. Jeho hlas však rozhodně jistě nezněl.
O chvíli později se ukázalo, že tak docela pravdu neměl. Právě když vyšli na rynek a zamířili k můstku, přihnal se na zpěněném koni Benešík z Benešova. Panoše Otu znal, a proto před ním zastavil a seskočil na zem. Vůbec se nedivil, že ho tu potkává. I on byl bledý a třásl se strachem.
„Ti oběšení lapkové přes noc zmizeli,“ vykřikl pobouřeně. „Někdo jejich těla ukradl. Proč?“
„Neukradl,“ opáčil sarkasticky panoš Ota, ale teď už ani on nehovořil úplně klidně. „Sami odešli a před chvílí zavraždili rychtáře Vencela.“
„Hloupost!“
„Jdeme to zrovna vyšetřit. Půjdeš s námi, urozený pane?“
Benešík křikl na zevlujícího podomka, aby se mu postaral o koně, a ve třech pokračovali rychlým krokem k benešovské rychtě.
„Podle tebe ti oběšení zmizeli,“ vysvětloval panoš Ota vyděšenému rytíři, ještě než došli k lávce. „Jenže před chvílí tu prý vraždili. Takže prosím o pravdivou odpověď. Byli včera večer opravdu oběšeni?“
„Zatraceně, proto jsem tam s nimi jel,“ vyjel na něj nepřívětivě Benešík. „Předal jsem je děčínskému katovi a zaplatil mu. Pak jsem vypil číši vína s děčínským purkrabím a společně jsme z okna hradu popravu sledovali. Viděli jsme, jak se houpou na provazech a mrskají nohama. A jak je někdo prohlíží, nejspíše děčínský lékař, aby potvrdil, že jsou opravdu mrtví. Když to skončilo, nechali je samozřejmě na šibenicích viset pro výstrahu. Podle rozsudku tam měli viset rok, než smějí být pohřbeni. Jenže v noci těla zmizela. Vím to proto, že mi někdo v noci rozbil kamenem okno. Vyhlédl jsem, pod šibenicemi hořel oheň a já viděl, co se stalo. Vyděsilo mne to, osedlal jsem si koně a rychle se vydal domů.“