Autor    Historická beletrie    Pro děti    Literatura faktu    CD & DVD    Talk Show    Objednávka
English version



  Hříšní lidé Království českého  

Dýka s hadem
nakladatelství MOBA Brno
rok vydání : 2002
počet stran : 287


Historický detektivní román z poloviny 13. století. Správce královského hradu Bezděz Oldřich z Chlumu řeší nejprve případ vraždy majitele hradu Grabštejn a dalších podivných úmrtí. V návaznosti na tento případ pak tajemné vraždy v johanitské komendě v Dubu.



Ukázka z knihy

Projel ztichlým Hrádkem a zabočil na lesní cestu podél řeky Nisy k Oldřichovu. Ale sotva se ponořil do temného průseku mezi vysokými smrky a jedlemi, kůň klopýtl a Diviš měl co dělat, aby se udržel v sedle. V tu chvíli si uvědomil, že toho má jeho kůň dost. A ostatně on také. Vždyť od ranního honu uplynulo jenom několik hodin. Co všechno už za tu dobu objel! Udělal hloupost, že si v šenku chvíli neodpočinul. Jenže teď se vracet byl čirý nesmysl.
Pak ho napadlo, že někde poblíž by měla mít svou chatrč Wilburga. Ota mu tu cestu nedávno popisoval. Hned za Hrádkem, v údolí kousek po proudu řeky, těsně u kupecké stezky. "To bych měl najít," řekl si.
Seskočil s koně a pokračoval pěšky, aby mu odbočka k chatrči kořenářky neunikla. Nakonec ji stejně div neminul. Byla zarostlá hložím a těžko by se hledala i ve dne. Ale Diviš ucítil kouř z ohně a podle něho se nakonec orientoval. Koně uvázal na dlouhou oprať u vysokého dubu u hlavní cesty, aby se napásl. Dál šel sám. Mezi stromy před sebou slyšel šumění řeky a viděl nejasné oranžové záblesky ohniště.
Chatrč byla přilepená ke skále a byla to skutečně jenom bouda z klestí, jaké si stavějí pastýři během léta, aby se mohli přes den ukrýt, když prší. Kousek stranou hořel malý oheň a u něho seděla drobná černovlasá dívka, zády k Divišovi. Na její černé siluetě tančily odlesky plamenů. Wilburga seděla nehnutě, neotočila se ani když pod Divišovou škorní zapraskala zlomená větev, o kterou zakopl.
"Pojď dál, Diviši, neboj se," řekla tiše.
Diviš cítil, jak mu po zádech přejel mrazivý dotek strachu.
Byl pověrčivý a z temných sil měl vždy hrůzu. "Jak víš, že to jsem já?" optal se stísněným hlasem. "Vždyť ses ani neotočila! Navíc je tma. Jak jsi mě poznala?" naléhal.
"Netopýři mi to řekli," odpověděla vážně Wilburga a teprve pak se otočila. Chvíli si měřila statnou Divišovu postavu a pak pokračovala: "Ještě jsem tvému pánovi ani nepoděkovala, že mi zachránil život. Tak mu alespoň pomohu s tím mordem, který ho tak trápí! Sedni si ke mně," nařídila. Diviš jako očarovaný poslechl. Tiše si sedl na veliký plochý kámen proti dívce. Ruce se mu chvěly strachem, proto je složil mezi kolena. Byl přesvědčený, že jeho srdce bije tak poplašeně, že to musí být slyšet. I když byl příjemný teplý večer, po spáncích mu stékal ledový pot.
Wilburga vstala, odešla do své chatrče, ale vzápětí se vrátila a nesla hliněnou pánev na trojnožce. Postavila ji do žhavého popela a chvilku počkala, až se rozpálí. Pak do ní vhodila ze škapulíře, který měla zavěšený na krku, hrst bylin, které se zasyčením pronikavě zavoněly. Z malé hliněné misky nabrala rukou směs krvavého masa, vytvarovala ji do podoby mužské postavy a vhodila ji na rozpálenou pánev. Chvíli počkala, pak ji pomocí větvičky obrátila a přitom mumlala jakási zaklínadla. Do tmy zahoukal sýček. Wilburga jako by právě na toto znamení čekala, chvatně figurku nabodla na větvičku a zvedla. Prohlížela si ji proti nazelenalému svitu měsíce. Pak temně pronesla: "Muž, který vzal tomu mrtvému mnichovi peníze, není daleko odtud."
Diviš byl na pokraji mdlob. Třásl se po celém těle, zuby mu cvakaly hrůzou. Nakonec se rozhodl, že jeho vlastní duše je mu milejší než vyšetřování. Vyskočil a vyrazil do tmy. Ale neudělal ani dva kroky a cosi se mu zapletlo mezi nohy a on se natáhl do mechu.
Zvedl hlavu, Wilburga stála nad ním s velikou větví, kterou mu podrazila nohy, když se pokoušel utéct. Obličej měla zkřivený v zlověstnou grimasu.
"To je můj konec," mihlo se Divišovi hlavou, zavřel oči a poddal se osudu. Před čárami se utéct nedá, to mu bylo jasné. Čekal ránu z milosti, ale nic se nedělo. Nastražil uši a uslyšel nejdřív jen tichý, dušený smích, který přecházel v hlasité chechtání. Zvedl hlavu a pootevřel oči. Wilburga seděla na zemi vedle něho a měla záchvat smíchu. Nebylo v něm nic zlověstného ani výhružného. Byl to uvolněný smích mladé, bezstarostné dívky.
Diviš ještě chvíli ležel s hlavou zabořenou v mechu, ale když se pořád nic nedělo, zvedl se a nerudně zabručel: "Co je tady k smíchu?"
"Ty!" válela se smíchy Wilburga. "Takhle jsem už dlouho nikoho nedostala!"
"Jak nedostala?" nechápal Diviš a vstal ze země. Rukou si čistil nohavice, na kterých se chytlo několik snítek svízelu.
"Občas se mě místní polekají," zalykala se Wilburga a jen těžko popadala dech. "Ale takhle poděšeného člověka jsem tu ještě neměla. Na mou duši ne!"
"Tak nemáš čarovat!" vztekle odsekl Diviš, chtěl se otočit a odejít.
"Já nečaruju," řekla najednou vážně Wilburga. "A sedni si zpátky k ohni, nebo mě skutečně naštveš! A naštvat čarodějnici se nevyplácí," řekla a opět stěží potlačovala smích.
Diviš si sedl zpátky na plochý kámen. Třes ho přešel, ale ani teď se necítil dobře, i když panický strach už byl pryč. Spíše byl rozmrzelý a také trochu rozpačitý.
"Tak podívej," řekla Wilburga, když došla k ohni a zvedla figurku z masa, nabodnutou na větvičce. "To jsem ti udělala k jídlu. Určitě máš hlad. Nemusíš se bát, to maso je zaječí a bylinky nejsou žádné čarodějné, ale je to máta, šalvěj a koriandr. Uvidíš, jak ti bude chutnat!"
Diviš od ní ale jídlo nepřijal. "Jak víš o tom zavražděném mnichovi?" vrčel nedůvěřivě. Musel uznat, že maso, které mu podávala, vonělo lákavě.
Wilburga byla najednou vážná, v očích měla smutek a také trochu strach. "Víš určitě, že můj Martin není žádný svatoušek. Ale já ho mám ráda. Je to jediný muž, který o mě stojí a s kterým se cítím dobře. Nechci, aby se mu něco stalo.
Slíbil mi, že si už bude dávat pozor. Ale předevčírem se tu objevil nějaký jeho přítel, já ho neznám. Prý se jmenuje Jošt. Řekl nám, že právě utekl z Lemberku, kde ho uvěznili. Měl prý smůlu.
Asi před dvěma týdny našel v lese váček se spoustou stříbra. Mělo to ale háček. Kousek stranou ležel zavražděný mnich. Peníze si nechal a samozřejmě zmizel. Dva dny se plahočil po lesích, až došel na Lemberk. Měl ukrutný hlad, proto zašel do šenku, chtěl se najíst. Protože měl na sobě špinavé hadry, chtěl hostinský nejdřív ukázat peníze, jestli má na zaplacení. A ten hlupák mu ukázal svůj naditý měšec.
Hostinský ho hned nechal zatknout a vojáci ho odvedli do hradního vězení. Nechtěl říci, odkud ty peníze má, bál se, že by ho mohli obvinit z vraždy. Tak se nechal raději zbít a mučit. Před několika dny se mu podařilo utéct a zamířil sem, protože zná mého Martina. Aby ho na nějakou dobu schoval. Pro jistotu."
"Hm," bručel Diviš. "To zní věrohodně. Ale jak víš, že můj pán ten případ vyšetřuje?"
"Odpoledne tudy projížděl nějaký vesničan. Je poddaným pána z Vartemberka a ráno pomáhal při štvanici na jelena. Od něj vím o tvém pánovi a také o tom, že se tělo toho mnicha už našlo."
"A jak jsi v té tmě poznala, že jsem to já?" vrčel nedůvěřivě Diviš. "Když jsem přišel, ani ses neotočila! Copak to je normální?"
"Samozřejmě je," přikývla Wilburga a znovu natáhla ruku s masem k Divišovi. "Tak vezmeš si nebo to necháš vystydnou.
Když zajíc vystydne, zlojovatí a nic do něj není!" A když se Diviš neměl, aby jídlo ochutnal, sama se do něho s chutí zakousla a plnými ústy pokračovala: "Klapot podkov je z cesty slyšet až sem. Zvláště v noci. Když jsem slyšela, že někdo jede na koni a pak se zastavil, odplížila jsem se k cestě podívat, kdo to je. Jeden nikdy neví, v noci musí být člověk opatrný!"
"A co ty řeči o netopýrech a to zaříkání?"
"Pohádky pro hlupáky," odsekla Wilburga. "Takže co?"
Diviš seděl a mlčel. Díval se na drobnou černovlásku, v matném světle plápolajících plamenů mu trochu připomněla jeho Martu.
Pak se rozesmál. Hluboce a trhaně. "Zasloužila bys, abych ti napráskal!"
"Možná až pak," přerušila ho netrpělivě. "Ten mladík, který utekl z Lemberku a ví o zavražděném mnichovi, se ukrývá v takové malé skalní průrvě kousek odtud. Přímo v roklině se studánkou. Tam, co mně chytili, jak čaruju," řekla ironicky.


  e-mail :