Autor    Historická beletrie    Pro děti    Literatura faktu    CD & DVD    Talk Show    Objednávka
English version



Mezi tiárou a orlicí
nakladatelství MOBA Brno
rok vydání : 2003, 2. vydání 2006

Životopisný historický román o životě a době prvního českého krále Vratislava. Rozsáhlá románová freska, popisující střet císaře s papežem, Vratislavův boj s jeho čtyřmi bratry, válečná střetnutí. Dějištěm románu je prakticky celá Evropa, nejen české země a Německo, ale i Polsko, Uhry a Itálie. Příběh vychází z dobových kronik a věrně zobrazuje dějiny českého státu ve druhé polovině 11. století.



Ukázka z knihy

Přední jezdci zarazili koně. Rytíři se překřikovali a snažili se dohodnout, co dál. Část chtěla pokračovat v útoku na pěšáky, ale většině zkušenějších bojovníků bylo jasné, že dostat se za příkop by znamenalo obrovské ztráty a ještě by přišli o čas.
Nakonec se v rychlosti dohodli, že se probijí zpět. Jenže to nebylo tak jednoduché, protože do mezery mezi saskými křídly se valili další a další císařští jezdci. Zmatek rostl.
Rytíři se na svých koních otáčeli v kruhu, krajní zápasili s těmi Sasy, kteří byli poblíž. Ale kromě pár šarvátek jako by se bitva na chvíli zastavila. Sasové ustupovali do stran a do středu pláně se valil jeden císařský oddíl za druhým. Většině rytířů už bylo jasné, co jim hrozí. Jenže zastavit příval spolubojovníků nebylo v silách žádného z nich. Proto se malé oddíly jezdců vydávaly do protiútoku různými směry proti oběma saským křídlům. Protože jedině tudy vedl únik z pasti.
Vypukly krvavé šarvátky, v nichž početní převaha císařových vojsk nehrála žádnou roli. Zatímco část saských jízdních a pěších oddílů zápasila s císařovými rytíři, zbytek saské jízdy se na pravém křídle zformoval a zaútočil v sevřeném šiku na nechráněné císařské pěšáky, kteří postupovali za jezdci. Asi by je Sasové úplně zničili, kdyby se v poslední chvíli neobjevily na okraji Homburgu lucemburské a falcké pěší oddíly, které okamžitě zaútočily proti pravému saskému křídlu. Ota z Northeimu proto musel ze středu přesunout část sil sem a tím se trochu ulehčilo císařským oddílům ve středu.
I když se pohyb vojska na chvíli zdánlivě zastavil, všude zuřil neúprosný boj. Z pláně se ozývalo řičení raněných koní, nářek umírajících mužů, řinčení zbraní a chraptivé hlasy velitelů, které ale stejně nikdo neposlouchal. Na dálku to mohlo vypadat, že se poměr sil vyrovnal. Císař Jindřich se dokonce začal opět trochu usmívat. Ale nikdo ze zkušenějších velitelů kolem si mu neodvážil říci, že se mýlí. Císařské oddíly byly sevřené ve středu a zoufale se bránily. Muži neměli čas ani na vteřinu si vydechnout. Rychle jim docházely síly.
Sasové na tom byli mnohem lépe. Ale výhodu, kterou získali skvělým manévrem na začátku bitvy, nedokázali beze zbytku využít. Mnozí rytíři místo aby v sevřeném šiku pomalu svírali nepřítele, se raději sami vrhali do nejrůznějších šarvátek s protivníky, s nimiž měli nevyřízené účty. I v tak krutém boji to obě strany respektovaly a když některý rytíř vjel mezi nepřítele a volal jméno toho, s nímž se chce utkat, udělali ostatní obvykle místo, aby se potkali.
Ota z Northeimu si u lesa na pravém křídle ponechal několik záložních oddílů a také lukostřelce. Kdyby nasadil své muže všechny, asi by boj rozhodl rychle. Ale zkušený válečník se bál vrhnout do boje vše, zvláště když se střetnutí vyvíjelo pro něho dobře.
U křesla, v němž seděl Vratislav, se objevil lotrinský vévoda Gottfried. Seskočil z koně a vděčně přijal pohár s vínem, ředěným studenou vodou. Blížilo se poledne a slunce už nemilosrdně pálilo.
"Vidíš, kníže," ukazoval přes řeku, "Ota z Northeimu si drží zálohy stranou. Proti nám, pokud zaútočíme."
Vratislav zvedl svou číši na znamení, že připíjí lotrinskému vévodovi na zdraví. Byl polichocený, že právě české oddíly mají s lotrinskými postupovat společně. Gottfried patřil k nejlepším válečníkům křesťanského světa a Vratislav o něm slyšel už celé legendy. Mlčel a čekal.
"I když by mohl vyhrát, bojí se," vrtěl hlavou Gottfried.
"Myslí si, že je opatrný. Ale ve skutečnosti je hloupý."
Vratislav zaujatý bitvou bezděčně vyhrkl: "Ale každý zkušený velitel by udělal totéž. Já taky!"
"Zkušených velitelů už po světě chodilo! Nakonec stejně prohráli. Ale třeba takový Karel Veliký byl jen jeden. Ten by nenechal zálohy zahálet, když se na bojišti rozhoduje o osudu celé bitvy. A možná celé války. Kdyby teď čerstvé síly ze zálohy napadly císařské oddíly, než by se Jindřich vzpamatoval, bylo by po bitvě. Než bychom se my přesunuli přes řeku, Sasové by už jenom dobíjeli zraněné. Moc bychom asi platní nebyli."
"Ale bylo by to riskantní. Ota neví, jaké máme rozkazy," řekl Vratislav a v jeho hlase bylo slyšet poprvé trochu rozladění.
Uvědomil se, že Jindřich možná bitvu prohraje a ostuda padne i na českého knížete, i když třeba do boje ani nezasáhne. A nebo ještě hůře, zasáhne až ve chvíli, kdy už se nebude moc nic dělat.
"Štěstí přálo vždy odvážným. Ne, kníže Vratislava, Ota udělal chybu a je teď na nás, abychom mu ukázali, jak se správně válčí."
"Císař už poslal rozkazy?"
"Ten?" usmál se Gottfried. "Ten si určitě pořád ještě myslí, že vítězí. Než pochopí, jak to vypadá doopravdy, bude s našimi konec. Mám tam pár dobrých přátel a myslím, že je načase jim pomoci!"
"Bez rozkazu?" nedůvěřivě se optal Vratislav, ale v duchu s Gottfriedem souhlasil. Teď, nebo nikdy!
"Pokud bitvu vyhrajeme, nebude se císař starat o to, zda jsme rozkaz dostali či ne. A pokud prohrajeme, bude to stejně už jedno!"
"Pojedu," řekl Vratislav bez rozmýšlení. "Jak to uděláme?"
"Využijeme toho, že ta z Northeimu si myslí, že má zálohy k tomu, aby se utkal s námi dvěma. Až přebrodíme tu louži, co jí tu hrdě říkají řeka, zformuje své zálohy tam u lesa a bude čekat, až na ně zaútočíme. Vyrazíme proti nim, ale v půlce louky zahneme vlevo a vrhneme se do zad jeho hlavním oddílům. Než se saské zálohy přesunou, pobijeme co nejvíc Sasů a uvolníme naše hlavní síly. Teprve pak se část našich oddílů obrátí, ale na saskou zálohu útočit nebudeme. Postavíme jen obranu. K tomu stačí pár oddílů. Ty a já se s hlavními silami probijeme k saskému ležení a když to půjde, zajmeme Otu z Northeimu a jeho velitele. Jedině tohle může přinést vítězství."
Vratislav sklonil hlavu, aby zakryl úsměv. Byl nadšený. Tohle byla úloha, které ho může proslavit v celé římské říši. A získat mu pocty. Když už ne císařovu vděčnost, tak alespoň slušnou odměnu.

- - -

Drtivý útok a neočekávaný manévr českých a lotrinských oddílů rozhodl bitvu u Homburgu. Zraněnému Otovi z Northeimu se podařilo i s družinou uprchnout, ale většina ostatních vůdců saského povstání v bitvě buď zahynula nebo byla zajata. Na bojišti zůstaly stovky mrtvých rytířů a tisíce pěšáků. Ale o mrtvých se po vítězné bitvě obvykle nehovoří. Císař Jindřich zářil spokojeností. I když Oto z Northeimu uprchl, bylo zřejmé že saský odpor už nebude trvat dlouho. Osobně poděkoval lotrinskému vévodovi Gottfriedovi a českému knížeti Vratislavovi a slíbil jim bohatou odměnu za odvahu.
Zatímco všichni rytíři v císařově táboře celou noc pili na vítězství a do tmy zněly písně o válečném hrdinství i o kráse ženského těla, služebníci vítězů ošetřovali na pláni raněné a odnášeli je do provizorně zřízených špitálů. Na kárách sváželi k velikým jámám mrtvé, císařovy stoupence, stejně jako odbojné Sasy. Kněží v ušpiněných ornátech hroby vykropovali a žehnali mrtvým, kteří zemřeli, aniž by svou duši očistili zpovědí. Nikdo ale nepochyboval, že dojdou spasení, protože zemřeli za křesťanskou věc.



  e-mail :