Autor    Historická beletrie    Pro děti    Literatura faktu    CD & DVD    Talk Show    Objednávka
English version



Slavné bitvy českých panovníků
nakladatelství Albatros
rok vydání : 2003
počet stran : 304


Kniha netradičním způsobem popisuje devět významných bitec českého středověku. Každá z nich je zpracována literární formou povídky, k níž je přidán populárně-naučný výklad souvislostí bitvy i širších okolností, slovník zajímavostí a přehled dalších historických údajů. V závěru každé kapitoly je popis procházky v současné krajině, kde si bitva odehrála s popisem stop, které dávné vojenské střetnutí zanechalo. Kniha je doplněna bohatou obrazovou dokumentací.



Ukázka z knihy

Postavení císaře

Dnes si jen velice těžko dokážeme představit, jak obrovskou sílu měla ve středověku tradice starověké římské říše a odkazu antického světa vůbec. Všichni učenci komunikovali výhradně v latinském jazyce, základními pilíři vědy byla díla antických klasiků. Na starověký Řím odkazovala katolická církev, ať již na tu dobu, kdy byl ukřižován Kristus, či na staletí pozdější, kdy bylo křesťanství v Římě přijato jako státní náboženství. V závěru existence starověkého Říma (po Konstantinově ediktu z roku 313, který legalizoval křesťanství) vznikaly nejstarší církevní instituce, mimo jiné se formovala autorita papeže, byly zakládány kláštery, vytvářel se systém správy prostřednictvím biskupů apod.
Síla římské tradice hrála obrovskou roli v politickém životě středověké Evropy tím, že bylo obnoveno císařství. Jak to vlastně se zánikem starověkého římského císařství bylo? Roku 395 byla do té doby formálně jednotná římská říše rozdělena císařem Theodosiem na dvě části. V obou vládli jeho synové, v západní Honorius, na východě Arcadius.
Východořímská říše (později označovaná jako Byzanc) přes nejrůznější politické zvraty, povstání, změny na trůnu a války přetrvala až do poloviny 15. století. Vládce tohoto státního celku vždy užíval titulu císař (basileos), jehož legitimitu odvozoval samozřejmě od starořímských císařů. Proto je řada východořímských (byzantských) císařů nepřerušená od roku 395 až do roku 1453, kdy byl Turky zabit poslední z nich.
Západořímská říše měla osud poněkud jiný. Právě ona byla po roce 395 vystavena silnému tlaku řady tzv. barbarských kmenů, ať již to byli Hunové, Vizigóti, Ostrogóti, Vandalové, Langobardi a další. Tyto kmeny spolu s germánskými žoldnéři najatými Římem nakonec říši rozvrátili. Posledním západořímským císařem byl mladý Romulus Augustus, který byl roku 476 sesazen fakticky (zavražděním jeho vlivného otce Oresta) a roku 480 i formálně (kdy jeho sesazení uznala Konstantinopol a náměstkem císaře v Itálii uznala Odovakera, vůdce germánských žoldnéřů). Poslední císař dožil jako soukromník na jednom ze svých italských statků (což je výjimka, kterou zaznamenali všichni doboví letopisci, protože se obvykle svržení císaři zabíjeli).
Ihned po sesazení Romula Augusta se západořímská říše rozpadla na řadu drobnějších státních útvarů, jimž vládli místní králové. Pro další výklad této státní tradice není podstatné, kde který z kmenů vládl a jak dlouho. Podstatné však je, že ani jeden z nich nebyl natolik silný, aby si jeho vládce mohl osobovat užívání titulu císaře a pokud se některý z nich o to pokusil, ostatní země tento nárok nerespektovaly. To platilo i o těch vládcích, kteří ovládli Itálii. Nejblíže k uznání císařského titulu měl Theodorich (493 – 526), který dosáhl uznání jako “císařův náměstek”. Jen na okraj, v duchu tradice tento Theodorich nechal zavraždit svého předchůdce Odovekera.
Počínaje 5. stoletím nastalo v západní Evropě období zmatků, v nichž každý bojoval s každým. Byla to doba krutá, kdysi kvetoucí země byly pustošeny, bohatá města zanikala v troskách a hospodářský život se přesouval na venkov. Obchod se omezil na místní trhy, pustly silnice, na cestách přestalo být bezpečno a kupcům se již nevyplatilo vozit zboží na větší vzdálenosti. Západní Evropa chudla, ztrácela se kulturní a sociální úroveň antického světa a samozřejmě mizel i pojem římského státu. V době starověkého Říma byl stát institucí, který existoval bez ohledu na vnitřní a dynastické boje. Nyní se stát spojil s osobou panovníka, jeho smrtí vlastně zanikal.
Pojem klasického státu se rozplýval. Neměl přesně vymezené instituce, pravidla, každý nastupující panovník si vytvářel své vlastní zákony, své právo. V hlubokém chaosu se jen pomalu rodil nový svět, svět feudální středověké Evropy.
Období zmatků, které provázely západní Evropu od 5. století, samozřejmě změnilo i představu o vládci a o světské moci. V té době bylo nejsilnějším integračním prvkem křesťanství. Prosazováním křesťanských zásad se rodily nové silné státy. Centrem sjednocovacích snah se stalo území bývalé Galie, ovládané franckými kmeny. Zde vznikla francká říše pod vládou rodu Merovejců, od konce 7. století Karlovců.
Karlovci zpočátku vládli jako majordomové (tedy zástupci) jménem merovejských králů (posledního z nich nechali zavřít do kláštera), teprve až roku 751 se dal Pipin korunovat králem. Stal se ovšem jen králem voleným (za účasti franckých velmožů a církve), nikoli dědičným (jako byli králové merovejští před ním).
A zde vlastně začíná dlouhá cesta k znovuobnovení principů císařství, i když ve zcela jiné podobě, než v jaké existovalo ve starověku. Záhy po Pipinově korunovaci požádal papež Štěpán II. franckého krále, aby pomohl se svým vojskem urovnat neutěšené poměry v Itálii, tedy aby zakročil proti vládnoucím Langobardům, kteří omezovali jeho moc. To se franckému panovníkovi nechtělo, neboť jeho i francké velmože pojilo s Langobardy spojenectví a dokonce četné rodové a přátelské svazky.
Aby tedy získal papež Štěpán II. pomoc od Pipina, musel nabídnout něco mimořádného. A tak Pipina a jeho rodinu roku 754 pomazal jako jediné vládce a vyhlásil, že bude proklet každý, kdo by podporoval následníka trůnu, který by nenáležel ke karlovské dynastii. Tento akt znamenal uznání dědičného práv karlovského rodu na vládu. A tak šly přátelské vztahy k Langobardům stranou. Pipin s vojskem obsadil Itálii a větší část odevzdal po svém vítězství do správy papežovi. Tak vznikl v Itálii nezávislý církevní stát, který po všech proměnách známe dnes jako Vatikán. Ve středověku však byl na rozdíl od současnosti skutečnou politickou sílou a často patřil mezi nejmocnější italské státní celky. Také jeho rozloha byla původně značná, neboť kdysi zabíral téměř polovinu dnešní Itálie.
Tímto aktem byl položen základ světské moci papežů, který měl pro středověkou Evropu dalekosáhlé následky. A současně byl vytvořen základ nesmírné formální moci papeže, totiž práva pomazat panovníka, tedy ho uznat. Samozřejmě v době Pipinově šlo o formální akt, papež byl příliš slabý na to, aby si mohl dovolit odmítnout, ale později se tato procedura stala velikou zbraní v papežových rukou proti císařům a byla dokonce příčinou řady válek mezi mocí světskou a církevní.
Po Pipinově smrti se vlády ujal jeho syn Karel, zvaný Veliký (768 – 814). Za něj došlo k definitivnímu vzkříšení císařství. Do dneška není jasné, do jaké míry šlo o akt, který by si sám Karel naplánoval a do jaké míry šlo o souhru okolností. Je jisté, že Karel zřejmě usiloval o obnovu císařství, ale zřejmě nikoli způsobem, jakým k němu nakonec došlo.
Roku 795 byl papežem zvolen bezvýznamný úředník papežské kurie Lev III., což vyvolalo veliký odpor mezi mocnými italskými šlechtickými rody. Ty nakonec papeže uvěznily a chtěly odsoudit “pro řadu přestupků”. Karel s tímto postupem nesouhlasil, proto se vydal s vojskem do Říma. Vynutil si svolání obecného shromáždění, na němž prosadil osvobození papeže. Tehdy poprvé uplatnil významnou zásadu, podle níž nesmí být papež jako hlava církve nikdy a nikým souzen. To se stalo těsně před vánoci roku 800. Dne 25. prosince se pak Karel účastnil v katedrále svatého Petra slavnostní vánoční mše, celebrované osvobozeným papežem Lvem III. Ten během bohoslužby znenadání vložil Karlovi na hlavu zlatou korunu a požehnal mu jako císaři. Přítomný římský lid pak podle antické tradice Karla třikrát provolal císařem.
Tak vypadají fakta obnovení římského císařství roku 800. Již Karlovi současníci tvrdili, že jeho samého tento akt zaskočil. Zdá se však, nikoli proto, že by nechtěl být císařem, ale proto, jak jím byl ustanoven. Že usiloval o císařský titul ukazuje kromě jiného i to, že si chtěl vzít za manželku byzantskou císařovnu Irenu. Odpovídala tomu i jeho politika a faktická moc, neboť ovládal v té době celou západní Evropu.
To, co provedl papež Lev III., nebylo ovšem pouze naivním projevem jeho vděku osvoboditeli. Musíme mít stále na zřeteli způsob uvažování středověkých lidí. Pro ně měly drobnosti, které nám připadají malicherné, obrovský význam. Středověký svět byl světem symbolů, znaků, erbů, jinotajů. Korunovace císaře v Římě z rukou papeže byla mazaným činem. Měla podle Lva III. vytvářet přesvědčení, že císařova moc a legitimita pocházejí od papeže.
Karel měl určitě koncepci jinou. Zřejmě usiloval o císařský titul jako autority světské. Svou římskou korunovací se navíc dostal do sporu s Byzancí, které se považovala v té době za jediného právoplatného dědice římské císařské tradice. Nový císař Karel byl tak zavlečen do dlouhé války. Teprve roku 812 uznala Byzanc jeho císařskou hodnost (povolila mu užívání titulu basilea). I když si tedy na politickém poli musel Karel uznání vybojovat, zůstalo přesto papežovi právo císaře korunovat. Z toho samozřejmě vyplýval závěr, že ten, kdo ustanovuje císaře, nemůže být jeho podřízeným.
Tak tedy bylo v západní Evropě obnoveno císařství. S tím, jak k němu došlo, byla spojena řada formálních úkonů, které musel splnit každý, kdo se měl stát císařem. Od počátku nepřecházel císařský titul automaticky na císařovy potomky, ale císař byl vždy znovu volen. Postupně se ustanovil řád, že císaře volilo sedm volitelů, zvaných kurfiřtů. Mezi nimi byli jak duchovní (obvykle němečtí arcibiskupové), tak významní velmoži (jedním z kurfiřtů byl po určitou dobu také český král). Poté, co byl kandidát zvolen, obdržel titul “římský král”. K tomu, aby dosáhl hodnosti císaře, musel vykonat “římskou jízdu”. Tedy musel odjet do Říma a tam být korunován z rukou papeže. Jinak se císařem nikdo stát nemohl a byl “jen” králem.
Jet do Říma ovšem neznamenalo něco podobného, jako je dnes služební cesta. Šlo o dlouhé a nákladné vojenské tažení, provázené krvavými bitvami. Když totiž táhl uchazeč o císařský titul do Říma, obvykle “urovnával” poměry v Itálii. I to mělo svou tradici vlastně již od doby Pipina. Vybíral daně, trestal neposlušné, dosazoval své oblíbence. Římská jízda byla nejen časově náročná (obvykle několik měsíců), ale také nesmírně drahá. Navíc předpokládala klid ve vlastních zaalpských zemích, aby ihned po odchodu panovníka nedošlo k povstání jeho odpůrců. Proto musel panovník dávat svým oblíbencům řadu pravomocí, aby po dobu nepřítomnosti vládli za něj. To vedlo k tomu, že mnohá německých knížat postupem času získala velikou moc na úkor císaře.
Vztah mezi císařem a papežem prošel pak v průběhu středověku řadou proměn. S krizí katolické církve klesal od 14. století vliv papeže a v pozdějších letech byl papežův vliv na císařskou korunovaci už jen formální.
Tím, že se Karel stal roku 800 císařem, vyjadřoval vlastně politickou koncepci, vycházející rovněž ze starořímské tradice. Ve starověkém Římě vládl císař zemím, ovládaným Římany, které však měly většinou (zvláště v Asii a severní Africe) současně své domácí vládce – krále – podřízené římskému císaři. Z tohoto titulu si Karel osoboval právo, aby mu byli podřízeni také vládci středověké Evropy. Již za něj byla tato teorie problematická, i když on sám měl osobně dostatek vojenské síly, aby ji v praxi dokázal realizovat. Ale v dalších staletích narůstal rozpor mezi touto teorií a faktickým vlivem císařů. Uspěli obvykle jen tam, kde byli domácí vládci slabí a často sami vyžadovali vnější pomoc, tedy zaštítit se císařem. Tak tomu bylo především v zemích východních – v Uhrách, Polsku, na Balkáně, a samozřejmě také v zemích českých, zvláště v době dynastických bojů mezi několika rivaly.
Důležitá je v souvislosti s obnovením císařství i jiná věc. A to vlastní římská tradice. I když došlo k obnovení císařského titulu z rukou papeže, stalo se tak v Římě. A to bylo důležité! Proto se až do 15. století dnešní německé země označovaly jako Římská říše a císař byl vždy římským císařem. Pojem Německo, německý císař a podobná označení se ve středověku vůbec neužívaly. Teprve v 15. století se objevilo jméno “Svatá říše římská národa německého”.



  e-mail :